Den, kdy jsem téměř zemřel

Vyprávím vám příběh dne, kdy jsem málem zemřel.

Bylo léto. Vrátil jsem se ze školy na letní přestávku, takže jsem žil se svými rodiči dva měsíce. Když mi bylo dvacet, musel jsem v létě pracovat, abych získal dost peněz na zaplacení školného.

Spolu s prací jsem se ale musel učit na zkoušky, které jsem nechal. Obvykle nejsem ten typ člověka, který se bude uzavírat do mých čtyř vlastních zdí a studovat - nemám čas na svůj společenský život - a neudělal jsem to ani tentokrát. Zorganizoval jsem tedy léto na práci, studium a potkávání se s přáteli. Nemusím vám říkat, že to pro mě bylo rušné léto.

Dokázal jsem žít ten stresující a bezesný život asi měsíc. Pak se mé astma začalo kopat. Začal jsem to každou chvíli cítit, ale s malou pomocí mého inhalátoru se mi podařilo udržet věci pod kontrolou.

Toho dne jste odcházeli, nezabili mě, ale něco ve mně zemřelo

Do toho dne.

Byl to den jako každý jiný. Začal jsem svou každodenní rutinou - vstal jsem po 2-3 hodinách spánku, několik hodin jsem se učil, chodil jsem plavat a na šálek kávy s přáteli a pak jsem šel do práce. Pracoval jsem v místním baru jako barman. Po celou dobu to bylo přeplněné.

Bylo léto a odkud pocházím, během léta je turistická sezóna. Takže je tu spousta turistů, kteří se potulují a pijí a hledají dobrý čas bez starostí na světě.

Ten den v práci všechno šlo dobře. I když jsem byl pekelně unavený a nohy mi křeče, nevšiml jsem si to. Byl jsem šťastný a spokojený a trochu otupělý vůči stresu a bolesti, které jsem cítil. Potřeboval jsem pauzu, abych na chvíli zastavil svůj život - ale neudělal jsem to.

Den, kdy jsem téměř zemřel

Poté, co moje směna skončila ve 3 hodiny ráno, mi zavolal můj přítel, který bych si nepřál. Neviděl jsem ji pár dní a po odchodu na vysokou školu ji neuvidím ani měsíce. Takže jsem jí nemohl říct „ne“.

Setkali jsme se v plážovém baru, abychom se napili (jen jeden drink), a pak jsem plánoval jít domů a dát si ty 2 hodiny spánku a zítra pokračovat v každodenní rutině. Myslel jsem, že je to den jako každý jiný - ale nebyl.

Když jsem stál u baru a mluvil se svým přítelem, začal jsem to cítit - moje astma. Připadalo mi, jako bych měl na hrudi přitisknutou hromadu kamenů. Nemohl jsem dýchat. Nebojil jsem se, protože jsem ten pocit znal.

Jediné, co jsem musel udělat, je jít ven, nadechnout se čerstvého vzduchu a vzít si inhalátor. Šel jsem ven a udělal jsem všechno správně. Seděl jsem na doku obklopen mořem a krásnou a klidnou hvězdnou nocí. Seděl jsem tam a snažil jsem se o každý nádech. Myslel jsem, že to projde - ale jen se to zhoršovalo.

Den, kdy jsem téměř zemřel

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Připadalo mi to jako hodiny, ale byly to minuty. V určitém okamžiku mého úsilí o dýchání jsem znovu vzhlédl k obloze a dolů k moři.

Moře bylo tak klidné - bylo lesklé, klidné - a obloha byla tak krásná a jiskřily miliony a tisíce hvězd. Nejsem si jistý, že jsem někdy viděl jasnou oblohu jako tu noc.

Pomyslel jsem si, když jsem se snažil dýchat: "Drahý Bože, pokud musím zemřít, vybral jsi pro mě perfektní noc, abych zemřel."

Myslel jsem na to, protože byly 3 hodiny ráno a na tom malém místě, kde bydlím, není E.R. Musíte jet 15 mil k nejbližšímu a já jsem neměl nikoho, kdo by mě řídil.

Najednou se můj přítel objevil z čista jasna. Věděla o mém astmatu, ale také věděla, že se mi to stalo mnohokrát, a vždy jsem to měl pod kontrolou.

Podívala se na mě a věděla, že nejsem v pořádku - tentokrát ne. Nevěděl jsem to, ale řekla mi, že jsem bledý a že mi oči začínají plazit do očních důlků.

Od této chvíle si toho moc nepamatuji. Vím jen, že jsem seděl vzadu za něčím autem, ztrácel vědomí a mizel. Vím jen jednu věc, kterou jsem nikomu neřekl.

Ta jízda na E.R. byla tak dlouhá, ale vzhledem k situaci, ve které jsem se nacházel, byla také klidná. Pokaždé, když moje kamarádka a její kamarádka, která mě vyhnala, zpanikařili ze strachu, že mě ztratí, něco jsem viděl.

Pokaždé, když jsem se ztratil, viděl jsem ho - viděl jsem svého anděla strážného. Můj anděl strážný je můj bratranec, který zemřel při autonehodě. Vždy jsem věděl, že se o mě stará, ale tentokrát jsem ho vlastně viděl.

Je to divné, celá situace, protože i když jsem věděl, že umírám, byl jsem šťastný. Byl jsem v klidu, protože nějak jsem věděl, že všechno bude v pořádku. Věděl jsem, že kdybych zemřel, znovu by se o mě postaral.

Pamatuji si jeho oči a úsměv. Když byl naživu, vždycky vtipkoval - byl to zábavný chlapík a lidé si jeho společnost opravdu užívali. Nyní, když jsem ho viděl znovu, jsem si uvědomil, že se trochu nezměnil.

Vtipně mi řekl: "Hej, cousi, vím, že jsi rád, že mě vidíš, ale ty se vracíš!" Děkuji Bohu za tuto moji zkušenost a děkuji Bohu za to, že mě nechal znovu vidět svého strážného anděla. A to je můj příběh.

V tu chvíli jsem se konečně zhluboka nadechl.

To byl okamžik, kdy jsem odstranil ty tuny kamenů z hrudi.

To byl okamžik, kdy jsem se včas dostal do E.R..

To byl den, kdy jsem málem zemřel.