Pravdou je, že vám nakonec chybí

Myslela si, že tuto bitvu nikdy nevyhraje. Bylo to vyčerpávající a trvalo to navždy.

Víte, některé šťastné okamžiky bijí do srdce, ale když ubližujete, zdá se, že to trvá věčnost.

Tak se cítila. Z jejích minut se staly hodiny nesnesitelné bolesti. Její srdce mělo pocit, jako by bylo bodnuto ledem a navždy zmrzlo.

Myslela si, že už nikdy nebude cítit lásku. Myslela si, že temný mrak nad její hlavou nikdy nezmizí.

Nejste blázen, že vám chybí někdo, kdo není váš

Myslela si, že uvízla ve vyjeté koleji, ze které nebylo východiska.

Její cesta byla dlouhá a bolestivá, ale nakonec to zvládla. A dokázala to, když se konečně vzdala.

Vzdala se snahy vrátit čas. Uvědomila si, že minulost by měla zůstat tam, kam patřila.

Rozhodla se opustit své démony a pokračovat ve svém životě. Rozhodla se, že pro ni nic neznamenáš. Už ne.

Vzdala se nenávisti k tobě. Ví, že je to tvá chyba, že jsi ji dostal do pekla, ve kterém žila. Uvědomila si, že to byla tvá chyba, že ztratila své krásné já v toxickém vztahu.

Mužovi, kterému bych neměl chybět

Uvědomila si, že jste s ní manipulovali, protože jste nevěděli nic lepšího. A na začátku tě za to nenáviděla.

Nenáviděla každé vlákno tvého bytí. Ale když tě konečně nechala jít, vymanila se z tebe.

Vzdala se odporu k sobě samému. Ačkoli váš příběh neměl šťastný konec, neznamená to, že byl od začátku nešťastný.

Ne, měla s vámi spoustu hezkých okamžiků a smutně se jich držela, když jste se rozešli. Takže ti chyběla. Chtěla tě zpátky, protože si myslela, že se můžeš změnit, že se můžeš vrátit ke stejné osobě, jakou jsi byl, když tě potkala.

Ale hluboko uvnitř věděla, že se to nestane, a tak se dlouho nesnášela, protože s vámi chtěla být, přestože věděla, že je to pro ni špatné.

Mužovi, kterému bych neměl chybět

Nakonec se probudila ze svého snu, přestala se nenávidět a přestala vám chybět.

Po celou dobu to ale nebylo snadné. Zlomené srdce jsou takové. Myslíš si, že za den nebo dva budeš v pořádku.

Myslíš si, že to všechno zvládneš. Ještě důležitější je, že se rozhodnete, že to překonáte a přesvědčíte se, že jste v pořádku, ale nejste.

Už dlouho nebudeš v pořádku.

Všechno to začíná hněvem poté, co vás opustí. Poté přejdete do fáze „sakra“.

Ale tato fáze není konzistentní. V jednu chvíli je vám to jedno a on je to poslední, na co myslíš, ale v dalším se ocitneš při pohledu na fotografie vás dvou, pláčete srdcem a slzy se vám cítí těžké, jak vám po tvářích stéká ocel.

Je to všechno o přežití. Jde o to, abyste se udrželi při rozumu. Jde o uzdravení a zapomenutí, protože nakonec uzdravíte, odpustíte a budete pokračovat ve svém životě.

Je to jen tak, že když se vám zlomí srdce, máte pocit, že to tak zůstane navždy. Máte pocit, že váš život nestojí za to žít.

Ale pak, když to všechno projde, se věci nezdají být tak modré, jako tomu bylo tehdy.

Vidíte, tato dívka si uvědomila, že musí dát svému životu další šanci. Uvědomila si, že čas hojí každou ránu.

Uvědomila si, že jednoho dne všechno zmizí. Nebude mu chybět a nebude ho nenávidět.

To se stalo. Byla dost chytrá na to, aby si dala šanci na uzdravení. Byla dost chytrá, aby ve svůj prospěch nechala pracovat čas.

Uvědomila si, že nemůže utéct od bolesti. Čím dříve to ucítí, tím dříve to projde.

Musíte cítit bolest a musíte se poučit, jinak budete zaseknuti v čase, velmi bolestivém čase. Uvíznete uvnitř svých čtyř stěn, dusíte se vlastními slzami a bude vám připadat jako věčnost.

Musíte bolet a vaše srdce musí krvácet, dokud jsou rány stále čerstvé. Přemýšlejte o tom.

Když se podříznete, krvácíte a bolí to. Ale jak čas plyne, bolí to méně a rána se hojí. Musí. Je to zákon přírody.

A i když to všechno může znít trochu kýčovitě, je to pravda. Po nějaké době se nedíváte na fotografie vás dvou a vaše slzy se necítí těžké jako ocel.

Myšlenka na něj vám už nedělá špatně. To je pravda.

Přestaneš mu chybět.