Jak se cítí chtít dítě, i když víte, že ještě nejste připraveni

Znovu jsem měl ten sen. Víš, kde jsme ty a já rodiče.

Vím, že ten sen nesnášíš. Po pravdě řečeno, někdy nenávidím i probuzení. Začnu mluvit o tom, jak toužím po rodině, a rozhodující je, že vím, že nejste připraveni. Vím, že nejsi připraven mluvit o drobných nožičkách, kterých se nemohu dočkat, až vyroste v mém břiše. Vím, že nejste připraveni mluvit o rodinných prázdninách a bezesných nocích. Vím, že chcete rodinu, ale načasování je pryč. Nemáme žádný prostor, žádné peníze a jen čtvrtina našich cílů je sotva splněna. Vím, že je čas počkat - dokud se nevdáme, dokud se neodstěhujeme z bytu s jednou ložnicí ve druhém patře, dokud nepřestaneme žít výplatu k výplatě, dokud tu knihu nenapíšu a vy jste se odštípli neklidné sny, které vás snědly zaživa.

Jednoho dne budeme rodiči - možná až mi bude 30 a vám bude 33. Do té doby bude možná život jiný. Možná budeme mít dům. Možná budeme splácet kreditní karty, které jsme nedbale utratili za naše neopatrné mládí. Dítě, po kterém tak toužím dělat kotrmelce v břiše, dospěje k doslovnému uskutečnění a my z toho budeme mít radost ... pak. Budeme se cítit lépe, když budeme čekat, že dáme tomuto dítěti jeho nejlepší životní šanci, se dvěma rodiči, kteří jsou konečně připraveni obětovat.

Pokud vás nejsou připraveni milovat, musíte je nechat jít

Ale stále se probouzím smutné každé ráno poté, co jsem měl ten sen. Probudil jsem se do dutého břicha a dutého srdce, protože jsem noc předtím viděl jeho tvář. Noc předtím jsem viděl tvou tvář. Viděl jsem tvůj úsměv, tvé srdce se otevíralo na dvojnásobek, protože jsi poprvé začlenil ten druh lásky, se kterou jsi zápasil. Viděl jsem, jak se tvůj obličej časem rozsvítil s mým, jak mě hladí tvoje ruka, tvůj život zaplavený deseti skromnými prsty a odpovídajícími prsty. Viděl jsem, jaký bude život, a na jeden krásný a blažený okamžik jsem byl někde hluboko v mém podvědomí nestydatě šťastný. A ty taky.

Děti jednou přijdou a moje skromná, pozdní, dvacetiletá mládí nakonec slábne a možná budu rád, že jsem promarnil čas dobrodružným a odporným pronásledováním. Ve mně byl aktivován spínač, na rozdíl od síly, se kterou jsem kdy přišel počítat. Praskne a padá a láme se při samotné myšlence stát se rodičem, vydržet starosti, bolest, úzkost a povinnou šílenství, které plynou z milování toho dítěte od začátku až do konce vašich dnů. Nosím tu lásku, touhu, na rukávu, aby to svět viděl. Nosím to jako rozkošnou bundu, obklopuje mě a zakrývá mě v každém aspektu mého těla, cítím jeho teplo za hořkého večera a dodává mi sílu vydržet bouři, které bych bez ní nemohl čelit. Tato láska mě pohání, i když je to jen balón v podvědomém snu.

A možná jednoho dne prosím, aby zasáhl osud.

autor: Courtney Dercqu

Neohlížej se, takhle k tobě nešlo