Otevřený dopis muži, který mě rozbil na kusy

Myslel jsem, že mě máš milovat. Myslel jsem, že bys mě měl udělat lepším a silnějším, než už jsem. Myslel jsem, že jsi můj navždy člověk.

Nevěděl jsem, že ti láska může ublížit. Odmítl jsem věřit, že je tu ještě jedna strana, která je milostně krutá a bolestivá nebo možná jen úplně špatná.

Celý život jsem se bál, že se mi něco podobného stane, a měl jsem pravdu. Vždycky jsem slyšel příběhy násilníků a jejich manželek, kteří neměli odvahu odejít.

Vždycky jsem přemýšlel, jak mohou být tak hloupí. Proč prostě neodejdou?

Otevřený dopis chlápkovi, bez kterého by mi bylo lépe

A roky poté jsem se dostal do stejného nepořádku. A nemohl jsem odejít. Byla jsem ta žena, která neměla odvahu bojovat o život.

Byla jsem ta žena, která stále dostávala jednu ránu za druhou a pořád jsem se držel kolem.

Panebože, jak jsem se sem dostal?

Jaké špatné pohyby jsem na své cestě udělal? Proč jsem nedostal nějaké varování, když jsem tě potkal? Jak jsem se mohl nechat s tebou vzít ten neznámý skok do bolavé budoucnosti?

Otevřený dopis muži, který mě zranil

Vím, že jsem udělal tolik chyb. Všichni jsme to udělali, ale teď si říkám: „Existuje nějaký druh alarmu, který se spustí pokaždé, když se chystáte udělat největší chybu ve svém životě?“ Musí to být! Nějaké vnitřní varování, které nás udržuje v bezpečí. Pokud ano, myslím, že se můj zlomil.

A i kdyby tam byl, úplně jsem to ignoroval. Pravděpodobně jsem byl tak zasažený, že jsem zevnitř neslyšel výkřiky: „Vypadni kurva !!“ Ignoroval jsem ten pronikavý zvuk varování a udělal jsem největší chybu svého života - zamiloval jsem se do ní VY.

Od té chvíle bylo všechno na mně. Každé mé rozhodnutí mě vedlo k okamžiku, ve kterém teď žiji.

Viz také: Omlouvám se, že jsem vás nepustil

Čas, který jsme spolu strávili, se formoval do samostatného světa - izolované místo, kam jsme měli přístup jen my dva. Držel jsi klíč od všech dveří a já jsem byl pouhý rolník.

Nelze prozkoumat svět. Nelze ji dobýt. Žil jsem na místě, kterému jsem nerozuměl. Zapomněl jsem, kdo jsem.

Otevřený dopis muži, který mě zranil

Pokaždé, když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem odraz tebe. S každým dalším dnem a s každým dalším pohledem jsem mizel a vy jste se objevovali.

Pomalu jsi mě pohltil a udělal ze mě něco, čím nejsem, něco, čím jsem nikdy neměl být.

Vysali jste ze mě život a nechali jste jen bledý obrys toho, co jsem býval já.

Nevím, jak dlouho tato životní bitva potrvá. Nechápu, proč jsem ještě nezmizel v krásném, stříbrném prachu, proč jsem se stále nezbavil veškeré bolesti?

Tak si představuji sám sebe, když se konečně vymaním z nezničitelných řetězů, které mě dusí - krásný, stříbrný prach, kamkoli si představím.

Nevím, jestli jsem neprůstřelný. Budu trpět celý život jen proto, že můžu - jen proto, že ještě nejsem zlomený?

Možná musím narazit na dno. Možná mě ten pád rozbije na milion těch ostrých kousků.

Ale já se bojím. Obávám se, že pokud toto místo, kde jsem nyní, není nejnižší z nejnižší, co je?

Budu to schopen přežít? Kdo vyzvedne rozbité kousky?

Vím, že se musím dál snažit a bojovat s tímto životem, protože jsem si ho vybral sám.

Nikdo mě do toho nenutil, ale někdo mě nutí zůstat - někdo mě nepustí.

Ačkoli ten někdo - vy - vidíte všechnu ochromující bolest, která mě žere naživu, nenecháte mě jít.

Stále jen tlačíš, dokud mě úplně nezničíš - dokud se nestanu opravitelnou - dokud mě nikdo jiný NIKDY nebude milovat - dokud nebudu definitivně zničen.

Viz také: Jen lituji, že jsem to nevzdal